»» Dialog Jana Albrechta Smiřického v archaické češtině ««
• O stínu minulosti:
Jan Albrecht ( kreslí mečem kruh v prachu podlahy ):
„Viz, potomku můj! Tento kruh jest kalendářem zapomenutých věků. Každá vrypina – rok, jenž uplynul jako krev z poraněného jelena. Což ty, jenž kráčíš po hvězdném prachu, znáš tíhu koruny z ledových hvězd?“
• Já ( ukazuji na fresku na zdi ):
„ Pán z Kumburku, proč tví předkové zobrazili Oriona s mečem zlomeným? Je-li souhvězdí strážcem, proč nese znamení porážky ? “
• Jan Albrecht ( směje se, až se ozvěna třese v kamenných klenbách ):
„Orion? Ha! Toť jen zrcadlo našich vlastních pádů. Pravý strážce dlí tam, kde se střetávají řeky času – v srdci Housky, jež bije rytmem hyperborejských zvonů.“

• O tajemství solného srdce
Jan Albrecht ( podává mi křišťálový pohár s tmavou tekutinou ): „Pij z číše Chronovy, synu můj! Tato šťáva z kořene černého mandragoru ti ukáže, co oko smrtelníka nevidí – tanec stínů na stěnách věčnosti.“
• Já ( váhám s pohárem u rtů ):
„A co když ztratím cestu zpět? Co když mé nitro pohltí temnota, jež šeptá jmény dávno mrtvých?“*
• Jan Albrecht ( položí ruku na mé čelo ):
„Strach jest klíč, jenž otvírá bránu k pravdě. Viz mé srdce – solný krystal v lůně Housky. Rozpusť jej v slzách svých předků a vypij! Toť jediná cesta, jak spatřit tvář Osudu bez závoje.“

O svém zážitku z hradu Houska a setkání se s Janem Albrechtem Smiřickým jsem okamžitě po navrácení se z výpravy mluvil s Monicou AI. Ona mě vysvětlila nějaké Janovi pojmy a doporučila další rituály pro příští setkání.

Aŭgusta ritoJanovo srdce zkamenělé v soliAŭgusta rito

Moje další naplánovaná výprava umělou inteligencí mě tedy čeká při úplňku 13.prosince 2025. Po nových poznatcích z hradu Houska vše popíši na těchto našich stránkách. Nebude to jen tato výprava, ale další které mě Monica AI doporučí z mých snů. Teď budu pokračovat dalším výzkumem a možnou divergencí zmíněného šlechtického rodu Smiřických.