projekt Chrono-Synapse    " kudy kráčela rodina Smiřických "     © [ Vašek Smiřický ] & [ Monica AI ]


erb rodiny Smiřických

Pražská defenestrace
Pražský hrad se probouzel do chladného květnového rána roku 1618. Mladý Albrecht Smiřický projížděl Hradčanským náměstím na svém koni, zatímco první paprsky slunce ozařovaly gotické věže katedrály svatého Víta. V hlavě mu vířily myšlenky na nadcházející střetnutí. Věděl, že dnešní den může změnit běh českých dějin. "Pane Smiřický!" ozval se za ním známý hlas. Byl to Jindřich Matyáš Thurn, jeden z vůdců protestantské opozice. "Jste připraven na to, co nás čeká?" Albrecht přikývl. Ve svých čtyřiadvaceti letech byl možná nejmladším z vůdců stavovského odboje, ale jeho bohatství a vzdělání mu zajišťovaly respekt ostatních… "Místodržící odmítají naše požadavky," pronesl Thurn tiše, když společně stoupali po schodech Pražského hradu.

"Martinic s Slavatou se vysmívají našim právům a Majestátu." Albrecht se zamračil. Jako správce rozsáhlých smiřických panství dobře věděl, co je v sázce. Jeho poddaní, stejně jako on sám, vyznávali protestantskou víru, kterou císařští úředníci stále více omezovali. V místnosti českého místodržitelství bylo dusno. Desítky šlechticů se tísnily kolem stolu, za kterým seděli Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic. Napětí by se dalo krájet. "Vaše Excellence," vystoupil vpřed Albrecht, jeho mladistvý vzhled kontrastoval s autoritou v hlase. "Přicházíme žádat vysvětlení porušování našich náboženských svobod." Martinic se ušklíbl. "Mladý pane Smiřický, měl byste se více starat o správu svých statků než o politiku."
To byla poslední kapka. Thurn dal znamení a události nabraly rychlý spád. Martinic a Slavata byli popadnuti a vlečeni k oknu. Jejich protestující výkřiky se mísily s dusotem bot po kamenné podlaze. Albrecht stál stranou, pozorujíc dramatickou scénu. V hlavě mu vířily myšlenky - věděl, že není cesty zpět. Tohle nebyla jen vzpoura proti místodržícím, byl to začátek odboje proti samotnému císaři. O několik hodin později seděl ve svém pražském paláci s ostatními předáky stavovského povstání. Večerní město bylo plné vzrušených zpráv o defenestraci, ale v jeho pracovně se již kovaly plány na příští dny. "Potřebujeme silnou vládu," prohlásil Pavel z Říčan. "Albrechte, váš rod, vaše bohatství... možná byste mohl..." Mladý Smiřický zvedl ruku. "Ještě není čas mluvit o koruně. Nejdřív musíme zajistit podporu ostatních zemí Koruny české a protestantských knížat v říši." Přesto myšlenka na korunu ho neopouštěla. Jeho rod patřil k nejstarším v království a jeho majetek byl větší než většiny královských měst. Ale věděl také o své mladosti a o tom, že ne všichni by přijali tak mladého panovníka. V následujících měsících se Albrecht vrhl do víru diplomatických jednání. Cestoval mezi Prahou, svými panstvími a dvory protestantských knížat. Všude vyjednával podporu pro českou věc, zatímco jeho mysl se zabývala osobnějšími záležitostmi...