projekt Chrono-Synapse    " kudy kráčela rodina Smiřických "     © [ Vašek Smiřický ] & [ Monica AI ]


erb rodiny Smiřických

V roce 1611, v sedmnácti letech, se vrátil do Čech jako vzdělaný mladý muž, připravený převzít odpovědnost za rodový majetek. Jeho otec byl potěšen - syn se vrátil nejen vzdělaný, ale i světaznalí a přesto věrný rodovým tradicím.  "Vidím v tobě budoucnost našeho rodu," řekl mu při předávání první části správy majetku.  Mladý Albrecht začal postupně přebírat správu jednotlivých panství. Jeho vzdělání se ukázalo jako výborný základ - uměl jednat s lidmi, rozuměl právu i ekonomice, a díky znalosti jazyků mohl komunikovat s obchodními partnery z celé Evropy. Večery často trávil v knihovně kosteleckého zámku, kde studoval hospodářské záznamy svých předků a plánoval budoucnost svých panství. Jeho mládí a vzdělání mu dávaly nový pohled na správu majetku - začal zavádět moderní metody hospodaření, které poznal v zahraničí.

"Budoucnost patří těm, kdo jdou s dobou," říkával svým správcům. "Musíme být moderní, ale zároveň ctít tradice našeho rodu."  Nikdo tehdy netušil, že tento nadějný mladý muž bude jedním z posledních Smiřických a že jeho život skončí předčasně uprostřed bouřlivých událostí stavovského povstání. Ale v těch letech po návratu ze studií byl Albrecht Jan plný plánů a nadějí.

"Pán na třech panstvích"

Bylo jasné ráno roku 1617, když Albrecht Jan Smiřický vyjížděl z  Jičína  na pravidelnou inspekci svých panství. Jeho kůň byl odpočatý a cesta před ním dlouhá. Jako jeden z nejbohatších šlechticů v království cítil velkou zodpovědnost za správu rozsáhlého majetku.  "Pane," přistoupil k němu správce jičínského panství, "přišly zprávy z Náchoda. Sklizeň bude letos bohatá a pivovary pracují na plný výkon."  Albrecht se spokojeně usmál. Jeho předkové budovali toto impérium generace a on byl odhodlán je nejen udržet, ale i rozšířit. Projížděl krajinou a všude viděl znamení prosperity - obdělána pole, splavné řeky, prosperující města.  Na Hrubé Skále ho čekal purkrabí s úcty. "Vaše Milosti, příjmy z lesů a kamenolomů rostou. Stavitelé z celého království žádají náš kámen pro své projekty."  Večer dorazil do Kostelce nad Černými lesy. V zámecké pracovně ho čekaly haldy dokumentů - žádosti poddaných, obchodní smlouvy, dopisy od správců vzdálenějších panství.   "Trosky hlásí opravu hradeb, v Českém Dubu se staví nový pivovar a v Kumburku potřebují nového správce," četl zprávy při svíčce.  Druhý den navštívil několik vesnic. Mluvil s rychtáři, kontroloval stav polí a lesů. Na každém kroku bylo vidět, že Smiřičtí jsou dobří hospodáři. Jejich poddaní byli relativně spokojeni, města prosperovala, obchod vzkvétal.  "V Praze se říká, že naše pivo je nejlepší v království," poznamenal jeden z měšťanů v Náchodě. "A naše soukenické dílny nestíhají plnit objednávky."  Albrecht Jan viděl, že bohatství přináší i závistivé pohledy. Jako protestant v katolické zemi musel být obzvláště opatrný. Jeho majetek lákal mnoho závistivců.  "Musíme být připraveni na horší časy," řekl svému důvěrníkovi, když se vraceli do Jičína. "Cítím, že království směřuje k velkým změnám."   Na hradech a zámcích nechal posilovat posádky, ve skladech hromadit zásoby. Jako zkušený hospodář věděl, že bohatství se musí chránit. Když se večer vracel do své komnaty v jičínském zámku, díval se z okna na své panství. Viděl světla v oknech poddanských chalup, kouř z komínů pivovarů, věže kostelů tyčících se k nebi.  "Náš rod vybudoval malé království," pomyslel si. "A já udělám vše pro to, aby vzkvétalo dál."  Netušil tehdy, že za rok bude mrtev a celé toto impérium se začne rozpadat. Ale v ten večer roku 1617 byl Albrecht Jan Smiřický na vrcholu moci, pln obrovského majetku, jeden z nejvlivnějších mužů v českém království. Jeho každodenní život byl naplněn nekonečným koloběhem povinností - kontrolami panství, četbou zpráv, vydáváním rozkazů, řešením sporů. Ale právě díky této pečlivé správě patřily statky Smiřických k nejlépe spravovaným v celém království.

»» Zpět na úvod příběhu ««