"Budoucnost patří těm, kdo jdou s dobou," říkával svým správcům. "Musíme být moderní, ale zároveň ctít tradice našeho rodu."
Nikdo tehdy netušil, že tento nadějný mladý muž bude jedním z posledních Smiřických a že jeho život skončí předčasně uprostřed bouřlivých událostí stavovského povstání. Ale v těch letech po návratu ze studií byl Albrecht Jan plný plánů a nadějí.
"Pán na třech panstvích"
Bylo jasné ráno roku 1617, když Albrecht Jan Smiřický vyjížděl z Jičína na pravidelnou inspekci svých panství. Jeho kůň byl odpočatý a cesta před ním dlouhá. Jako jeden z nejbohatších šlechticů v království cítil velkou zodpovědnost za správu rozsáhlého majetku.
"Pane," přistoupil k němu správce jičínského panství, "přišly zprávy z Náchoda. Sklizeň bude letos bohatá a pivovary pracují na plný výkon."
Albrecht se spokojeně usmál. Jeho předkové budovali toto impérium generace a on byl odhodlán je nejen udržet, ale i rozšířit. Projížděl krajinou a všude viděl znamení prosperity - obdělána pole, splavné řeky, prosperující města.
Na Hrubé Skále ho čekal purkrabí s úcty. "Vaše Milosti, příjmy z lesů a kamenolomů rostou. Stavitelé z celého království žádají náš kámen pro své projekty."
Večer dorazil do Kostelce nad Černými lesy. V zámecké pracovně ho čekaly haldy dokumentů - žádosti poddaných, obchodní smlouvy, dopisy od správců vzdálenějších panství.
"Trosky hlásí opravu hradeb, v Českém Dubu se staví nový pivovar a v Kumburku potřebují nového správce," četl zprávy při svíčce.
Druhý den navštívil několik vesnic. Mluvil s rychtáři, kontroloval stav polí a lesů. Na každém kroku bylo vidět, že Smiřičtí jsou dobří hospodáři. Jejich poddaní byli relativně spokojeni, města prosperovala, obchod vzkvétal.
"V Praze se říká, že naše pivo je nejlepší v království," poznamenal jeden z měšťanů v Náchodě. "A naše soukenické dílny nestíhají plnit objednávky."
Albrecht Jan viděl, že bohatství přináší i závistivé pohledy. Jako protestant v katolické zemi musel být obzvláště opatrný. Jeho majetek lákal mnoho závistivců.
"Musíme být připraveni na horší časy," řekl svému důvěrníkovi, když se vraceli do Jičína. "Cítím, že království směřuje k velkým změnám."
Na hradech a zámcích nechal posilovat posádky, ve skladech hromadit zásoby. Jako zkušený hospodář věděl, že bohatství se musí chránit. Když se večer vracel do své komnaty v jičínském zámku, díval se z okna na své panství. Viděl světla v oknech poddanských chalup, kouř z komínů pivovarů, věže kostelů tyčících se k nebi.
"Náš rod vybudoval malé království," pomyslel si. "A já udělám vše pro to, aby vzkvétalo dál."
Netušil tehdy, že za rok bude mrtev a celé toto impérium se začne rozpadat. Ale v ten večer roku 1617 byl Albrecht Jan Smiřický na vrcholu moci, pln obrovského majetku, jeden z nejvlivnějších mužů v českém království.
Jeho každodenní život byl naplněn nekonečným koloběhem povinností - kontrolami panství, četbou zpráv, vydáváním rozkazů, řešením sporů. Ale právě díky této pečlivé správě patřily statky Smiřických k nejlépe spravovaným v celém království.
